To jsem nečekal

29. listopadu 2016 v 0:10
Nahé němé tělo v mojí posteli vypráví příběh.
Vypráví příběh dvou milenců. Dvou duší, co se potkali někdy mezi zemí a nebem. On létal v oblacích a ona se tak nějak držela při zemi. Potkali se někdy na začátku května, kdy všechno kvete, voní a roste. S tím jak rostla příroda, rostl i jejich vztah. On se snášel k zemi a podával té dívce ruku, zvedal ji ze země, centimetr po centimetru, den za dnem. Naučil jí, jak krásné je volně létat. A ona ho naučila milovat, vážit si a myslet i na to co bude, až přistane. Rozkvétala, přesně tak, jak to květiny na jaře dělají.
Svět se ale točil dál, léto utíkalo a rostlině se dařilo tak, jako nikdy předtím. Snílek už dávno nemyslel jen na výšiny, ale učil se žít. Žili a souložili. V horkých letních dnech blažili se na slunku a mysleli, že už jim nic nechybí.
Jenže na podzim, jak známo, květiny umírají. Postupně, ale plynule, jako když přistává letadlo. Ztrácela barvu a chřadla. Snílek se bál, že kytka umře a už ji nikdy neuvidí. Skryje se mu pod nánosem sněhu a on už jí na jaře nenajde. Když už se zvířata ubírají k zimnímu spánku, chodil snílek ke kytičce a staral se o ní, snažil se jí dát vše co měl, zaházel jí svetry a jen se modlil, že tu zítra ještě bude.
Jednou pozdě v noci, kdy ho letmé bubnování vloček na okení římse vzbudilo, dostal strach. Vyběhl pro květinu a vytrhl jí ze země. Utíkal a pod nohami mu dusal čerstvý sníh. Rozrazil dveře. doběhl pro vázu, napustil ji vodou a kytku do ní vložil.
Myslil si, že květinu zachránil. Sledoval ji dnem i nocí a květina skutečně žila. Jenže, jakmile mu spánek zavřel oči. Květina zvadla. Když to rozžmourané oči našeho snílka viděli, rozeběhl se k ní. Sbíral okvětní lístky a snažil se složit zpět tu jarní květinu co znal. Nesložil ji.
Až mnohem později mu došlo, že takhle se květiny zachránit nedají.
 

behind every man

26. července 2016 v 23:48
A poslední z těch všech lidí, z toho podivnýho fast foodu, byla ona. Už si ani nepamatuji, jak jsme to tenkrát dali dohromady. Jediný co vím je, že to bylo zběsilý, rychlý a možná trošku hloupý. Byla to první láska a my mysleli, že to bude napořád.

Po teprve dvou měsících, co jsme byli spolu, jsme si už kupovali letenky a letěli jsme do Bulharska. Neuvěřitelný. Nechápal jsem, kde se to tak zvrtlo. Do autobusu, co v osm hodin odjížděl z Florence, jsem ovšem nastupoval plný strachu a nevole. Abych se přiznal, vlastně jsem tam vůbec nechtěl. Předlouhá cesta nepohodlným autobusem, řízeným nepřijemným slovákem, byla ještě okořeněna rozmazleným dvojčetem mé vyvolené. Bylo to, jako sedět na kaktusu holým zadkem a každým pohybem se vám ten kaktus zaríval hlouběji a hlouběji.
Když jsme vystupovali v Bratislavě na autobusovém nádraží, vytahoval jsem si ještě zbytky jehel ze zadnice, zatímco akční dvojče již pobýhalo mezi ostrůvky a hledalo odkud nám to jede. Byli čtyři ráno a jeho akčnost mě udivovala, teda jen do chvíle, než jsem si uvědomil, že celou cestu z Prahy nemusel sedět na kaktuse.
Cesta na letiště byla špinavá a opilá. Ukázalo se, že noční autobusy v Bratislavě na to nejsou ani krapet lépe, než ty pražské. Opilí bezdomovci si prohlíželi naše obrovské kufry a nechapavě kroutili hlavami.

Na letišti mě čekal čelní náraz do zdi. Přidal se k nám nový člověk a já cítíl, jak se mi ten kaktus pomalu sune až do hrdla. Když jsem ho poprvé viděl, seno mu ještě padalo z kalhot, bahno měl až za ušima a vypadal, jako by se zrovna vracel z orby. Pro mě, jako rozenýho pražáka, bylo hodně náročný vydržet, a nesmát se pokaždý, když náš nový spolucestovatel promluvil. Nekonečný čekání na letišti se pro mě stalo dalším urputným soubojem. Během té doby jsem měl pocit, že mým anusem procestovalo již nejmíň šestnáct kaktusů, sedm ježků a dva dikobrazi. Jejich rány jsem hojil vykuřovaním. Ovšem i to zanechávalo dost velké rány, zejména, když jsem za přístup do kuřácké místnosti musel vypláznout sto korun a jako dárek jsem dostal malou sklenici vody.

Bylo to už hodně let, od té doby, co jsem naposledy letěl. Tenkrát jsem byl ještě docela malý a výlet letadlem jsem bral jako vyhlídkovou, adrenalinovou jízdu. Bohužel jsem si tyto vzpomínky uchoval a věřil tomu, že to bude stejné. Taky bylo, aspoň do doby, než jsme se odlepili od země. Jakmile jsme pod nohami ztratili pevnou půdu, byl jsem nesvůj. Letadlo sebou házelo jako ponožky v pračce a já měl pocit, že jsme lehcí jako pírko a vítr si s námi dělá, co chce. Tisknul jsem její ruku, prohlížel si její obličej a její křivky a myslel jen na to, že i kdyby to letadlo spadlo, umřel bych to nejšťastnější smrtí. Umřel bych totiž po jejím boku.

Promiň

27. dubna 2016 v 19:38
Příjde mi, že láska je občas jako nástupiště devět a tři čtvrtě. Stojíte před tím sloupem, koukáte do něj. Poslední nádech a běžíte. Napoprvé je to všechno nové, máte strach a nevíte co máte očekávat. Běžíte a nabíráte rychlost, zrychlujete až do bodu, kdy vás bolí nohy. Jste už skoro u té zdi. Poslední nádech, poslední krok. Nenarazíte, proběhnete dál, jste šťastní a najednou vidíte úplně nový svět.
Jenže né vždy vás stěna pustí. Neběžíte poprvé, už jste stěnou párkrát prošli, víte co očekávát. Nadechnete se a opět běžíte, běžíte ještě rychleji než kdy předtím. Nemůžete se dočkat až budete za zdí, až zase uvidíte ten svět, až bude všechno v pořádku. Rychlost už je nezvladatelná, jste malinký krůček od přepážky. Vteřina. Jeden krok. BUM. Zeď vás nepustila.
Možná, že jsme běželi moc rychle.

"Ukázal jsi mi, že nezáleží na tom, kolik toho máme, ale jak si to užíváme. Dokážeš z obyčejných věcí udělat neobyčejné."
Na tyhle slova jsem si vzpomněl, když jsi mi řekla, že jsem moc negativní. Stojím nad propastí a nejspíš spadnu. Možná si nejsme souzení. Potřebuju někoho, komu příjdu jako neobyčejný kouzelník a ne jako negativní feťák.
Možná proto teď ležím v cizí posteli.
 


Terezka

29. března 2016 v 0:44
Občas se to všechno tak sejde. Emoce se naladí na počasí a vypadá to, že je celý svět s tebou. Prší a ty už si myslíš, že nepříjde. Jen co se objeví, vykoukne slunce a svět je zase o trochu veselejší.
Byla tady už skoro dva roky. Vždycky jsem si myslel, že se jí tak trochu líbím, ale nikdy jsem tomu nevěnoval dost velkou pozornost, tedy až do nedávna. Z ničeho nic mi přišlo, že jí u sebe potřebuji. Jakoby mi celou tu dobu házela návnadu. Já se jí vyhýbal, nezaujatě ji míjel a pak najednou, z ničeho nic, jsem se do ní zakousnul. Hák mi projel tlamou a veděl jsem, že v tu chvíli už nejsem lovec, ale kořist. Všechen čas, co jsme spolu trávili, jsem věnoval přemýšlení nad tím, co vlastně chci. Chci být jen kamarád? Chci být něco víc? Snad to bylo tím praštěním dveří, když jsme se loučili. Možná tím prostým "Tak ahoj". Možná to také bylo něčím úplně jiným. Promarnil jsem to, ale teď už vím, že takhle už se loučit nechci. Chci ten její úsměv vidět každý den a každou noc. Chci být ten jediný, co má právo, hladit ji po vlasech. Škoda, že je to tak lehké napsat na papír a tak těžké říct nahlas.

PS: Máš moje sluchátka.

Manželka

9. ledna 2016 v 21:33
Zase jsem tady, slavná noční Praho.
Mýjím lampy a tu peotickou architekturu. Šílený. Ještě před hodinou jsem chtěl skočit. Hleděl jsem dolů. Srdce mi bušilo. Jeden krok a byl bych volný. Věděl jsem, že jí to nemůžu udělat. Viděl jsem ten úsměv na tváři. Strach, zmatení a zranitelnost v očích. To obětí, konečně jsem cítil, že k někomu patřím. Miloval jsem jí. Miluju jí. A bolí mě, když vím, že nikdy nebudeme spolu. Tak strašně to bolí. Tvoje jméno se mi vrylo hluboko do srdce. A proto neskočím.
Vltava, tichá, pomalá a špinavá, chytá další nedopalek ztracené duše, která ten den málem umřela.

Osudy roztrhané duše.

31. prosince 2015 v 5:59
Jsou čtyři hodiny ráno. Na balkóně stojí chlapec, jen v trenýrkách a a mikině. Kouří cigaretu a kouká na měsíc. Nemůže spát. Jeho hlava nestíhá zpracovávat všechny ty myšlenky. Poznal teplo jiné duše. To příjemné hlazení, masírování, letmé dotyky, plná sevření, hry prstů a pomalé tahy prstů po holé kůži. Srdce, co se pod přílivem emocí snaží udržet po hromadě. Jen tak tak, aby se nerozskočilo. Nevyskočilo z hrudi. Voněla jako růže, chutnala jako čokoláda a hřála jako kakao.
Nový rok přináší jen jednu výzvu, jedno předsevzetí.
Tebe.

Manifest

28. listopadu 2015 v 22:40

Lékem v Kargyaku

V útulné světa škole,
budu nejkrásnější vyčerpaný.
Kargyak, učitel.
Líčí české neposedy.
Můžete ho tak na všechno.
Jste-li ho milovat.

Poprvé a naposledy v Dadaismu.

Ruleta

1. listopadu 2015 v 20:05

Láska je buďto všechno, nebo nic. Buď do toho jdeš na sto procent, nebo nemáš šanci uspět. Pro tebe bych vsadil všechno na červenou. Sbalil bych kufry a jel tě hledat až na druhý konec světa. Riskoval bych všechno co mám, jen abych ti ještě, aspoň na malý moment, mohl hledět do očí. Oživit ty chvíle, kdy jsme jako vojáci hleděli na město. Připravení být se s budoucností, uprostřed noci, jako dva dobrodruzi. Momenty, kdy dva snílci schovaní v trávě sledovali jak mraky plují a letadla jim protínají cesty. Kresby na obloze, které připomínali medvědy, koně a dva milence schoulené na dece. Tolik nocí bez spánky, kdy dvě osoby jenom leží a nekonečně dlouho si povídají o světě. Tolik filmů, tolik jídel a tolik potahů z dýmky. Stovky fotek, tisíce úsměvů, milióny vzpomínek.

Škoda, že padla černá.

Čas říct sbohem.

Letec

18. července 2015 v 12:49

Život je let. Let který má sice jasný cíl, ale nikdo neví, jestli nás poryv větru neodnese jinam. Cíle letu se často mění. Občas letíme s hejnem. Někdy zase sami, jako opuštěné vlaštovky. Celý život zůstáváme ve vzduchu. Někdy se přiblížíme horizontu, jindy se držíme těsně nad zemí, ale přistáváme, až když nám dojde palivo. Nepřistáváme u cíle, protože naše cíle se mění a když dosáhneme jednoho, myslíme na nový. Na další směr letu.

Já létám asi jako malý ptáček, kterého poprvé vyhodí s hnízda, aby se naučil létat. Snažím se pochopit, jak máchat křídly, abych se nerozplácnul o zem. Sice už mám sny a svůj cíl letu, ale ještě ani nedokážu rozhýbat křídla, nebo správně nastartovat motor. Děsí mě, že se možná nikdy nenaučím správně létat. Pochopit tu logiku a funkci. Hlavu nosím v oblacích, ale nohy tahám těžce po zemi. A život mezitím plyne jako cesta vlakem. Míjím stanice, některé voní sladkým pečivem a vychlazeným pivem. Jiné opojnou vůní marihuany a další smrdí špinavým uhlím a potem. Přemýšlím, jestli jsem už neměl vystupovat, jestli to nebyla ta správná chvíle, ten správný cíl. Jenže jak přemýšlím, kde vystoupit, dojedu až na konečnou. A zjistím, že jsem moc řešil kde vystoupit, moc jsem sledoval jak cesta plyne, že jsem zapomněl že bych si měl svou cestu vychutnat, ne ji jenom sledovat jako zmatený turista.

Malíř

29. června 2015 v 12:49
Nikdy na tebe nezapomenu. Na to jak ses smála mím hloupým vtipům. Ty noční výlety neznámo kam. Na tvoje zářící oči. To chvění v zádech když sem se do nich díval. Všechno z čeho jsem měl ztrach bylo pryč. Jako snít sen a vědět, že je to realita. Lehávali jsme v posteli, vyprávěli si naše přání, kouřili vodní dýmku a poslouchali Beatles. Tvůj hlas jako ukolébavka, hráli mi slova co jsem chtěl slyšet. Naše střeštěné výlety na neznámá místa. Každou vteřinu, minutu i hodinu vedle tebe jsem si užíval. Nestačí mi slova abych popsal jaká jsi. Tisíc motýlů v břiše. Slon na prsou a extáze v mozku. Každý ten moment byl nezachytitelný, neopakovatelný, neuvěřitelný. A přesto si je všechny nosím v srdci a vzpomínám, jak nám tehdy bylo fajn. Možná jsem to zkazil. Zabil jsem momenty co jsem miloval. Mohlo to být jinak. I tak, na tebe nikdy nezapomenu, Červenoočko.

jako v cizím těle

4. června 2015 v 15:07
Pro tvůj úsměv už nekouřím.
Pro tvoje oči už se neflákám venku.
Pro tvoje vlasy nemůžu večer spát.
Pro tvoji postavu běhám.
Pro tvoji krásu, pro to všechno dřu.
Pro tebe, ztratil jsem sebe.

Tabák

25. května 2015 v 18:38
Bílá
Princezna tančí v ranní rose. Přešlapuje ve stéblech trávy a ladnými pohyby splývá s přírodou. Dotancuje a malými krůčky vyrazí ke stolu. Malý stoleček nabízí čajový servis a dva šálky plné ovocného čaje. Usedne ke stolečku a do rukou vezme čaj. Pomalu uskruje čaj a pozoruje malebné jezero. Koukám na ní z druhé strany. Vidím jen drobnou postavičku v bílých šatech. Nevidím ji do tváře, nemusím, její krása mě oslňuje už z dály. Dojdu až k ní. "Dobré ráno" Popřeje mi s úsměvem. Nejsem ani schopný odpovědět. Když vidím, jak se jí rozjasní oči. Pozoruji ten krásný úsměv, tu krásnou dušičku co se na mě směje. Napiju se čaje. Koukám na jezero, je krásné, klidné. Druhá největší krása, kterou moje oči viděli. První sedí vedle mě. Cítím chvění. Jako, když malé děti čekají na ježíška. Jste nervózní a přitom tak natěšení, že se jen ztěžka ovládáte. Máte chuť vyskočit do prvního patra. Radost, která vás nutí se neustále usmívat. Chytím ji za ruku. Už vím, jaké to je, dotýkat se nebe. Já a anděl. Krásná to představa.

Černá
Sedím v potemělém pokoji. Vedle mě dívka bez jména. Culí se na mě, ale já vidím jenom tu flašku za ní. Musím se napít. Nebo líp, upít. Nechci ji vidět. Nechci vidět nikoho. Promalnil jsem život čekáním na to, až princezně dojde, že na ní čekám. Možná nejsem princ, ale mám otevřené srdce. Čekám a pomalu si du srdce bodám dýku za dýkou. Ztracen ve světě, který neexistuje. S dívkou, co netuší, že o ní básním. Těžký to úděl blbečků.

Křečku

23. května 2015 v 15:26
Tam, kde obloha líbá vodu. Tam,kde les nikdy nekončí. Tam, kde je po nocích zima.
Seděl jsem vedle tebe na loďce. Sledoval jak tvoje zlaté vlasy plují ve větru.
Mohl bych sedět a psát o tvojí kráse, ale nikdo by mi nerozuměl. Nejde popsat, co jsem viděl.
Nejde ani naznačit co jsem cítil. To mrazení v zádech, teplo na hrudi, chvění. Jako bych viděl rozkvétat růži.
Neobyčejnou růži. Chtěl bych ji utrhnout. Vzít si ji domů, dát jí všechno co mám a denně ji pozorovat.
Jenže taková růže by mi uvadla. Nemůžu svět připravit o její krásu.

Zavaž šátek piráte!

22. února 2015 v 0:47
Tisíce probdělých nocí. Miliony nevyřknutých přání. Svázán strachem krčí se v pokoji. Potemnělá místnost, kam se i smrt bojí vstoupit. Jedny dveře. Jedno okno. Dvě oči mžrourající tmou. Malý chlapec ztracený ve světě iluzí. Zdrcen světem dospělých. Hledání cesty která neexistuje. Po letech koukání na nebe. Po letech kdy snil o lepších zítřcích. Objevil krutou pravdu světa - Člověk se moc žene, pak to přežene a život co chtěl už nedožene. Srdce sevřené v hrudi. Žaludek na půlnoční siestě s kapitánem. Hlava plná rozdrcených lahví od vína. Sbalí svůj ruksak a flašku rumu. Vyzvedne kapitána v kabaretu. Nastoupí na koráb. Roztáhne plachty a vydá se pryč. Možná je nejlepší žít ve světě bez lidí.

Dvě cesty jedna bolest

26. ledna 2015 v 14:45
Někteří lidé jsou jako droga. Jednou je poznáte a zalíbí se vám. Pak se pomalu čím dál víc stávatě závislými. Až to dojde do bodu, kdy si musíte vybrat, buď budete nadále závislí, až vás droga nakonec sežere, nebo se rozhodnete léčit.

Čím víc na tebe chci zapomenout, tím víc tě mám před očima. I ráno už se probouzím s myšlenkou na tebe. Teď by se mi hodil anděl, nějaká pomoc. Někdo kdo by zaplnil to prázdné, zničené místo uvnitř mé hrudi.

večerní černá róba

20. ledna 2015 v 2:53
Jsou tři ráno a já zase nespím. Ležím na zádech a myslím na tebe. Před očima tvoji fotku ve večerních černých šatech. Když ji vidím rozbuší se mi srdce. Mozek začne bláznit a cítím, jako by můj žaludek naplnilo tisíc motýlů. Všichni ti motýli chtějí ven a tak mám ten zvláštní pocit.
Zakázané ovoce prý vždycky chutná lépe. Já jen vím jak chutná imaginace zakázaného ovoce. Nejdřív je to skvělé, přemýšlím, jaké by to s tebou bylo, jak by nám bylo fajn. Jak bych tě vzal do ráje. Pak ale, stejně jako u drogy, přijde těžký pád a prozření. Dochází mi, že některé věci existují pouze v mé hlavě. Moje fantasie si je vytvořila a hraje nějakou zvrácenou hru na zbytek mého těla.
Nenávidím tě a přitom tě tak zbožňuji. Jsi těžký zákon, který nikdy neporuším. Jsi jako sen. Když jdu za tebou cítím se v té největší extázi. Jsi jako moje droga. Jenže pak tě večer opouštím a potichu tě nenávidím. Čím víc tě mám. Tím méňe mám sebe. Nakonec jeden z nás stejně skončí s kudlou v břiše.

Červenoočko

19. ledna 2015 v 16:45
Na horských pustinách,
Kam jenom vítr vane,
Kam orel nedolétne,
Tam kde se nebe země dotýká.
Potkal jsem starého poustevníka.

Řekl mi: podala si ruce duše s tělem,
Nic nepřišlo a neodchází v světě celém,
Svět stojí s nehybností hory
A vítr ohýbá kleč do pokory.

Dole je hádanka, nahoře rozluštění
A mezi nimi propast zuby cení.
Večer čtu z pastuší tobolky květu
A ráno z křivky jestřábího letu
Dějiny země a všech světů.

Když zmizel nechtělo vrátit se mi,
Žít v lánech obilí, připoután k jejich zemi,
Nařvaným tlamám vyprávět o ptácích,
-snad proto žiju s hlavou v oblacích.

Antony

30. prosince 2014 v 22:37
Sněží.
Sedíme v malebné hospůdce jako vystřižené z třicátých let. Putykou zní starý jazz. Sedím na pivem a přes kouř pozuruji jak za oknem padají vločky. Letmě si hrají ve větru a užívají si svůj první letošní let. Pivo střídá pivo, všichni naladěni na stejnou notu, užíváme si poslední dny tohoto roku. Pod stolem se už rolují letenky na výlet do výšin.
Je to přesně ta hospoda, kam utíká zlomenej kapitán. Příjde zapít žal a zavzpomínat. Místo kam příjde pár veteránů vzpomínat na válku. A když nám v jednu zavřou, odcházíme jako rodina. Rodina lidí, připravených jít se zase prát s osudem.
Je to místo kam utíkáme před smrtí.

Jiskry noci, bez pomoci, umřeli.

22. prosince 2014 v 17:06
Dva milenci naposledy vposteli. Střetli se jejich pohledy. Dvě postavy spojené chýtíčem a touhou. Čekali dlouhou - chvíli. Poslední společné postřehy. Do postele šli jako pár, ven odchází však každý sám. Stane se to rychle, že láska dvou lidí zmizne. Nejdřív je to k sobě tíhne. Společné chvíle jsou jako droga, kterou chtějí zas a znova. Jenže lásku střídá zloba. Zlá doba. Dříve každá poloha, dneska je jejich sex jen pohroma. Jedna cesta mění svůj tvar, velký zmar. Po dnešní noci, už nebudou milenci. Dnes večer davají si pusu - na dobrou noc, hledají pomoc, protože už poznali tu bezmoc

Kam dál